Black Rose - III.

17. listopadu 2012 v 17:28 | Asano |  Black Roses
A jak Asano slíbila, tak taky učinila!! :3 Přidávám pokračování mojí originální povídky, Black Rose, neboli Černé Růže. V tomto díle se ukážou nové postavy, které budou vystupovat i příšte. Doufám že jste se těšili, komentnete, a já se zase teším na to co mi tam necháte. Tak zase za týden přidám nový!! Tešte se!! :3
PS: Jestli najdete nějaké gramatické chyby tak se za ně omlouvám. Když tak mě upozorňte. Děkuju. :3




Ve velké temné místnosti, kterou ozařovalo jen světlo svícnů, sedělo sedm lidí. Býval to krásný pokoj pro hosty, ale doba kdy byl využíván a udržován už byla dávno za ním. V místnosti nebylo nic jiného než prach, zabedněný krb, a sedm obsazených křesel. Sedm lidí se navzájem podezíravě prohlíželo, neměli se moc v lásce, ale dnešní setkání bylo výjimkou. Lidé různých ras, národností, a stylů. Jako lidé vypadali, ale není vždy dobré věřit jen tomu, co vidíte. Oči vás mohou klamat, a nechají vás vidět jen to, co chtějí, aby jste viděli. Mezi těmito 'lidmi' to platilo taktéž. Na první pohled vypadali jako každý jiný občan města Crowood, ale nebylo tomu tak. Patřili mezi sedm vůdců různých ras, a stvoření co sídlila v tomto městě. Tři ženy a čtyři muži. Každý z nich vypadal jako z jiného století.
Někdo zaklepal na dveře. Jeden z mužů sedící pohodlně v křesle, blond vlasy střižené na ježka, sluneční brýle na nose, a ve výstřední hawaiské košili, zavolal něco v ruštině, a dveře se otevřely. Dovnitř vešli dva bodyguardi ve smokinzích. Drželi mladého muže, asi kolem dvaceti až dvaceti pěti let. Dovedli ho doprostřed zasedání, a tam ho položili na zem. Tělo měl promrzlé, špinavý šat mu visel na zabláceném, a podvyživeném těle. Muž chvíli seděl a rozhlížel se po bytostech usazených kolem něj, ale pak se prudce zvedl a snažil se utéct pryč z místnosti. Jeden bodyguard ho tvrdě udeřil, a on nešikovně dopadl na zem a prokousl si ret. Po rtech mu tekla krev. To upoutalo pozornost všech shromážděných. Výstřední muž, který mluvil rusky, poslal bodyguardy pokynem ruky ven. On jako jediný vstal ze svého koženého křesla, a ostatní po něm vrhli naštvané pohledy, závistivé, nebo se snažili nedívat se. Dřepl si k vystrašenému a poraněnému muži. Jeho oči mlsně studovaly rudé kapičky, které líně klouzaly po mužových rtech. Rusákův úsměv se rozšířil, a odhalil dva páry ostrých špičáků. Brýle si přesunul na čelo, a odhalil své oči. Ze začátku byly šedivě modré, ale když znovu začal pozorovat pramínky krve, která kapala muži ze rtů, zrudly. Zorničky se stáhly, vlasy se mu naježily. Olízl si laškovně rty, a naklonil se ke své oběti. Jazykem přejel přes krvavou cestičku, a slízl ji. Obrátil se k ostatním v místnosti a zeptal se.
,, Dá si ještě někdo?'' nikdo se neozval. Ale na pozorovatelích bylo jasně poznat, že se přemáhají, aby se nevrhly za mužem, který seděl na zemi.
,, No tak, Lionelli, ty sis už dlouho nezašpásoval, co tak si dát trochu z tohohle drobečka?'' rus oslovil muže nejdále od něj. Pár přítomných se otočilo za tázaným.
Tvářil se chladně, a nevěnoval pozornost ani krvi, ani ostatním členům. Temné bezduché oči upíral do zdi. Kde jaká žena by pro něj vypustila duši, byl mladý, delší černé vlasy, a mužný výraz ve tváři. Blonďák si odfrknul. Snažil se ho vyvést z míry, ale jako vždycky se mu to zase nepodařilo. Nemá snad žádnou slabinu.
,Takhle plýtvat čerstvým jehňátkem, to si na něm radši pochutnám sám', proběhlo mu hlavou. Znovu se otočil k muži na zemi, a s mlasknutím se zakousl do jeho krku. Chvíli sebou zmítal, ale po větší ztrátě krve začal ochabovat. Blondýn v návalu vzrušení měnil podobu. Tělem mu projel příjemný mráz, chloupky na krku se mu naježily, vlasy zhoustly a prodloužily se. Jizvy, které měl, se náhle zacelily, a vypadal, jako by omládl o několik let. Celý obličej se mu zároveň nepřirozeně deformoval. Ještě před chvílí připomínal člověka, ale teď se více podobal zvířeti. Dva páry špičáků se zabořily hlouběji do mužova hrdla. V naprostém tichu bylo slyšet kapání krve na zem, a tiché trhání kůže. Tohle nemohl přežít. Jak kvůli ztráty krve, tak kvůli jeho zraněním. Rusův obličej byl teď proměněný. Teď už dlouhé zlaté vlasy se leskly životem, rudé oči pod víčky slastně přivřené, a prodloužený pysk. Pootevřel tlamu, a každý mohl jasně vidět celou řadu ostrých špičáků potřísněných krví. Všechny rysy jeho nově nabité podoby ukazovaly, že je vůdce klanu těch z nejdivočejších, a nejbrutálnějších nadpřirozených bytostí, vlkodlaků. Neměl v plánu nechat svou oběť žít. Nasytil se, a bezvládné tělo nechal ležet na zemi. Ještě předtím vypadal jako neškodný vtipálek, teď ale vypadal jako pravý krvežíznivý vůdce vlkodlačího klanu. Jeho tělo bylo mohutnější, a oči divočejší. Otočil se, a kráčel směrem ke svému křeslu. Zprudka se posadil, a dal nohu přes nohu. Konečky prstů propletl, a začal si zvědavě prohlížet ostatní účastníky. V duchu se potěšeně smál. Chtěl všechny naštvat. Věděl, že jsou v těchto zimních dnech bez krve, a proto musejí strádat. Všichni na něj nenávistně zírali. Ale potom si uvědomil, že všichni ne. Zase on. Patří mezi nejstarší v kruhu, ale i ti nejstarší se většinou nechají zlákat a kousnou. Ale on jen hleděl do zdi.
Byl to místní rodák, kdysi uznávaný a oblíbený lord. Narodil se tu, žil tu, miloval tu, a taky tu zemřel. To co tam sedělo, bylo v podstatě mrtvé. Netušil co se mu přihodilo, ale slyšel, že kvůli jedné lidské ženy se z něj stalo to co je. Pitomec. Nechat se zaprodat kvůli nějakému lidskému odpadu, co na ní asi mohl vidět? Z jeho dumání ho vytrhla jedna z žen. Vstala ze svého křesla. Rudé vlasy, jemná bílá pokožka, a dokonale tvarované křivky. Její tělo vůbec nenasvědčovalo tomu, že patří mezi nejstarší stvoření v této místnosti.
,, Všem shromážděným přeji dobrý večer,'' popřála. Dnešní zasedání vedla ona.
,, Přesně za dva týdny má měsíc dosáhnout úplňku, a my uskutečníme dlouho připravovaný obřad.'' Všichni se na ni dívali, a pozorně naslouchali.
,, V tomto městě jsme už dost dlouho utiskováni, a nenáviděni. Proto musí někdo z nás odejít. Buď my, nebo lidé. A my se našeho území jen tak nevzdáme. Proto musíme přizvat na hostinu i našeho vůdce. Smrtonoše. Už před dlouhými věky byl zahnán za pekelné brány, a byl spoután okovy, které musel staletí za sebou vláčet. Ale my, my jej osvobodíme, a s jeho pomocí získáme nejen tohle město, ale i okolní území, a další, a další města.'' Ostatní vůdci klanů přikyvovali na souhlas.
,, Jenže musím najít vhodnou oběť. Nějakou živou bytost, ze které by mohl náš pán čerpat sílu, a nakonec znovu povstát !'' zvýšila hlas, a obličej se jí zkřivil do potěšeného výrazu. Patřila mezi další velmi nebezpečné stvoření. Vychutnávala si potěšení z utrpení smtelníků, a pojídala jejich duše. Byla to sukuba. Žádná z žen v místnosti se jí nemohla vyrovnat. Rus zvedl ruku. Sukuba kývla směrem k němu.
,, Mohl bych nabídnou nějakého ze svých dárců krve, pro našeho pána se s potěšením podělím o své bohatství.'' Rudovlasá žena přikývla.
,, Mockrát ti děkuju, Alexeji, ale na obřad musí být použito neposkvrněné tělo, proto je tak těžké ho sehnat. V tomto městě je už skoro každý buď starý, nebo už byl znesvěcen.''
Alexej se zamračil nad její odpovědí. Dokázal okouzlit všechny lidské bytosti, proč by to ale dělal? Jen ze zdvořilosti se nabídl. Potom se znova podíval na Lionella. Neustále hleděl do stěny, a dělal, že nevnímá dění kolem něj. Pak ho napadlo něco zajímavého.
,, A co kdyby nás urozený lord Crowood našel, toho, koho hledáme?'' mlsně se usmál, a pozoroval jeho reakci. Jak očekával, černovlásek ztuhnul, a temné oči se podrážděně na něj otočily.
,, Už velmi dlouho nedostal žádnou misi. A také si myslím, že by mu neuškodilo trochu se porozhlédnout po svém městě.'' Sukuba se dívala z jednoho na druhého, to co Alexej říkal, byla pravda, ale taky se bála o svého přítele, Lionella. Nechtěla povolit, ale to už se začali ozývat i ostatní vůdci. Oni přehlasovali.
,, Lorde Lionelli Crowoode, vůdce klanu upíří rasy. Celé společenství Dětí Bohů, všech sedm vůdců klanů se rozhodlo, pověřit tě úkolem, nalezení neposkvrněného těla pro našeho pána. Más na to dva týdny, pokud nesplníš rozkazy společenství, bude ti udělen trest. A věř, že bude tvrdý. Hodně štěstí.'' zavřela oči, a posadila se.
,, Ale máme ještě jeden problém dámy a pánové.'' zabručel Alexej.
,, Slyšel jsem od svých dětí, že se tu objevili lovci. Nejspíš se museli k nim donést zprávy o našich plánech.''
,,Hmmm, vypadá to, že nám to nijak nechtějí ulehčit.'' přikývla sukuba.
Ve spletitých ulicích nočního města se nesly prapodivné zvuky. Děsivé chrčení, šplouchání, a řinkot ocele. Jemný sníh začal znovu padat do opuštěných ulic. Ve slepé uličce za hospodou byly slyšet už jen kroky. Osoba, která odcházela za sebou táhla něčí tělo. Mrtvola měla vyvalené zarudlé oči, a vybité zuby. Obličej byl zdeformovaný po zásazích od vetřelce. Byl mrtvý, to bylo jisté. A taky bylo jisté, že to nebyla lidská mrtvola. Osoba, která táhla tělo, zastavila u kontejneru. Uchopila mrtvolu kolem pasu, a vhodila mezi odpadky. Zařinčely jen skleněné láhve. Bílý plášť vraha byl pokropen tmavou krví, teď už mrtvého stvoření. Do obličeje mu nebylo vidět, měl přes něj omotaný bílý šál. V ruce svíral dlouhý meč se dvěma ostří, máchl s ním, a krev dopadla do bílého sněhu. Plášť se zavlnil, a osoba odcházela. Vítr mu strhl kapuci, a odkryl krátké světlé vlasy. Meč zatáhl do pochvy, kterou měl připevněnou u pasu, a poklidně odcházel. Celou věc sledovala jedna osoba. Dlouhé zlaté vlasy stažené do culíků, a černé nadýchané šaty. Její pán už byl nejspíš informován na schůzi.
,, Přišli lovci…'' dívčiny oči se nebezpečně zaleskly, a v mžiku zmizela.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám moje povídky?

Jsou úžasné!!! 57.1% (28)
Příjemné čtení 16.3% (8)
Nic moc 14.3% (7)
Nic jsem nečetl/a 12.2% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama