Togake - Potomci Draků - I.

17. února 2013 v 13:16 | Asano |  Tokage - Potomci Draků
Asano psala jako první! :3 Snad se bude líbit. Za každou pochvalu, či i negativní ohlasy budu ráda a pokusím se je napravit! ;)
Příjemné čtení!



PS: Autorce která psala Kroniku klanu Tokage bych se chtěla omluvit za to že jsem použila do mého úvodu některé věty z jejího psaní. Snad jí to nebude vadit a bude se jí to líbit. :3












Dračí prokletí - I.

Za dávných časů, kdy byli prapraprapraprabábi a dědové prvních kagů ještě v plenkách, v té době žili tři legendární tvorové. Byli to draci, kteří se zavázali lidem svou oddaností a z vlastní vůle se rozhodli je chránit. První z draků byla rudá dračice. Jmenovala se Aka a byla ze všech draků nejmoudřejší a mírumilovná. Měla velký smysl pro spravedlnost a lidé ji projevovali svou nehynoucí úctu. Její velké tělo bylo pokryté rudými šupinami a mohutné tlapy zakončené tmavými drápy ostrými jako břitvy. Patřila mezi nejsilnější ze svého rodu, ale její ušlechtilá povaha jí nepřipouštěla, aby řešila konflikty násilím.
Druhý drak se jmenoval Midori. Charizmatický a moudrý hlas vždy lidem radil jak správně žít a co je pro lid nejlepší. Byl to ten nejlepší rádce v zemi. Zářivá až jedovatě zelená šupinatá pokožka, která měnila odstíny do různých druhů zelené barvy, světlé až zlaté drápy a ostny které dodávali celé jeho podstatě vznešený nádech. Lidé si taky cenili jeho moudrosti a schopnosti nahlédnout do tajemství dál něž je ten náš svět.
Poslední z tří draků byl Kuro. Byl ze všech draků největší ale lehký, a po obloze létal jako list v bouři. Lidé se tohoto draka báli, ale uznávali ho pro jeho ohromnou, až brutální sílu, které vládl jedině on, a která lidem pomáhala vyhrávat ty nejtěžší bitvy. Kuro nebyl moc dobrý společník, byl sobecký a snažil se nahánět lidem i svým druhům strach. Ale nemohl zakrývat krásu svého štíhlého černého těla, kterou vynikal. V chladných nocích splýval s oblohou a stával se takřka neviditelným.
Všichni tři draci žili v jeskyních na vysokých místech a z výšin dohlíželi na své lidské protějšky. Lidé se usadili v údolí a tam s pomocí draků poklidně žili dlouhá léta. Aka ráda slétávala z výšin za svým lidem a bavila se, Midori střežil hory a údolí, a díky věštbám z hvězd lidem pomáhal před neštěstím. Kuro se věnoval shánění potravy pro ně samotné. I když se nerad dělil o vlastní zásoby, musel dodržet dohodu a v těžkých chvílích lidem pomoct.
Lidé v údolí museli ale nejednou čelit útokům ninjů z jiných světů. Ovšem díky drakům a jejich ohni žádnou bitvu neprohráli. Začali se více učit bojová umění a draci jim pomáhali. Jenomže si na ně lidé začali až moc zvykat. Vše nechávali na dracích a mysleli si, že oni budou dělat všechnu práci za ně.
Draci se rozhodli, že s lidmi uzavřou novou dohodu. Dají lidem moc a vědění pro svou ochranu a nebudou spoléhat na moc draků. A slíbili, až lidem bude nejhůř, pomůžou jim.
A tak jim draci darovali kus sebe.
Darovali jim celoživotní společníky v podobě ještěrů, kteří mají připomínat dračí vzhled.
Darovali jim moc ohně, což má připomínat chrlení ohně draka a proto je jejich oheň silnější.
Darovali jim své vlastnosti, které museli rozdělit mezi lid.
Draci se usadili a nechali lid, aby se rozdělil podle toho, po čem jejich srdce nejvíce touží.
A tak se zrodil jeden klan nesoucí název Tokage.
Ti co toužili po míru a jejich srdce plála hrdostí a odvahou se rozhodli jít k rudé dračici, Aka. Dračice naklonila k lidem a její magický dech se lidu dotkl. Jejich pleť nabrala tmavší odstín jako blány na křídlech dračice. Vlasy změnily odstín na hnědou jako drápy a ostny a jejich oči zářily rudě jako lesklé dračí šupiny.
Ti co toužili po moudrosti a jejich srdce prahla po vědomostech, se vydali k zelenému draku, Midorimu. Když se drak dotkl lidu tentokrát, jejich pleť nabrala světlejšího odstínu. Vlasy změnily barvu na zlatavou jako drakovy ostny a drápy a jejich oči se změnily na jedovatě zelenou jako zářivé dračí šupiny.
Ti co toužili po moci a jejich srdce byla plna chtíčem po síle, přistoupili k černému draku, Kurovi. I poslední z draků se naklonil ke svému lidu a i oni se změnili. Jejich pleť se změnila na perleťově bílou jako drakovy blány na křídlech. Vlasy a oči se jim zbarvili do stejného tmavého odstínu jako byly drakovy šupiny.
A tak se lid rozdělil na při rody pojmenovány po Velkých dracích.
Kuro, Aka a Midori.
-:-:-:-
V prochladlé místnosti s malými kamny, které zahřívaly ani ne čtvrtku pokoje, se nacházely dvě postavy. Pobledlá žena s dlouhými černými vlasy zavřela knihu vázanou v červené kůži a pohladila po hlavě chlapce, co u ní seděl. Chlapec měl stejně bledou bílou pokožku a havraní vlasy. Oba oblečení do tradičních kimon.
Černovlasý hoch sebou při ženině doteku trhnul a podíval se na ni.
"Už bys měl jít spát, Rine." Oslovila chlapce a pokusila se nasadit přívětivý úsměv.
Rin chytil ženu za rukáv a uraženě se na ni podíval.
"Ale mami, už jsem dost velký na to, abych vydržel být dlouho vzhůru."
Matka se na něj zašklebila a lehce jej poplácala po zadečku.
"To že ti teprve bude deset, neznamená, že můžeš sedět vzhůru celou noc jako otec."
Chlapec si povzdechl. "Tak mi aspoň ještě dopověz ten příběh."
"Ale on už je celý,…v této knize už toho více není." Prsty přejela do koženém přebalu a naklonila se k malému Rinovi.
"…,ale příběh zdaleka nekončí teď je to na vás. Vy budete psát nové legendy."
"A co se nakonec stalo s draky?
"Ty se nenecháš odbýt co?" Rin zavrtěl hlavou a oplatil jí to radostným šklebem.
"Teď ti povím něco, co se v knihách nepíše,…"
Chlapec si hlavu podepřel dlaněmi a díval se na rudý přebal.
"Podle jistých povídaček se říká, že Kuro, byl zamilovaný do Aky. Ale ona v Kurovi neviděla jejího ideálního partnera. Aka si vybrala Midoriho. Kura neopětovaná láska tak bolela, že se rozhodl draky opustit. Slíbil Midorimu že se mu jednou pomstí a zničí ho. A tak plný nenávisti ke dvěma drakům a klanům, odešel. Jeho klan šel s ním a usídlil ve dnešní Sněžné vesnici. Midori a Aka se rozhodli, že si zůstanou nablízku a tak se Midori usídlil v Zemi Ohně, dnešní Listové vesnici a Aka v dnešní Píšečné vesnici. Pak jednoho dne draci zmizeli, ale klany dál žily s památkou na jejich laskavost a moc."
"Takže Kuro nebyl zas takový bezcitný, jak se o něm vypráví!" Chlapec se radostně zasmál.
"Samozřejmě že nikdo nemůže být až tak chladný, a pokud se snaží své city ukrývat tak se ještě prohloubí a stanou se mocnější. Jestli ještě draci existují, tak věřím, že Kuro pořád k Aka chová stejné city."
Rin se na matku podíval se zasněným úsměvem. V různých bájích, spisech, pověstech a legendách byl Kuro zlý a bezcitný parchant ale po mámině vyprávění začal věřit v city, které Kuro věnoval Aka. Začínal si dělat jiný obrázek o tomto drakovi.
Rinova matka zvedla ruku a lehkým pohybem mu zdvihla ofinu z čela, a políbila ho.
"Už by jsi opravdu,--" žena se rozkašlala.
Chlapec vstal a položil jí ruku na záda a se staženým obočím k sobě poslouchal chraplavý kašel.
"Jsi v pořádku mami?" Zeptal se, když se kašel změnil jen na syčivý chrapot.
Pokusila se na něj usmát, ale neměla na to sílu.
"Nic to není, nic to není,… už běž spát, zítra budeme číst dál." S těmi slovy se uvelebila na rozloženém futonu a s tichým rozloučením Rin odešel.

-:-:-:-

Od toho večera se Rinově matce nijak kašel nespravil.
Před pár dny uviděl matku kašlat znovu, ale tentokrát viděl i krev.
Prohlížel si starou knihu v červeném vázání. Za posledních šest let mu už nepředčítala. Den ode dne to s ní bylo horší a otec už ho za matkou skoro nepouštěl.
Rin zavřel knihu a schoval ji mezi její sestry. Procházel se mezi regály a prsty přejížděl po hřbetech knih. Přešel ke dveřím a odsunul posuvnou stěnu. Vyšel na verandu. I když bylo teoreticky už jaro, v Sněžné vesnici padal sníh. Lehký bílý poprašek pokryl zelenající se trávník a část nekryté dřevem vyložené verandy.
Rin se vydal do svého pokoje. Obyčejný a tradiční pokoj, nic nevšedního a nic osobního. Vypadal skoro jako pokoj, ve kterém někdo přespává jenom přes noc. Zavřel za sebou dveře a svléknul si domácí oblek. Místo něj si obléknul bílé naškrobené kimono a vydal se do dója.
Jeho otec už od doby co byl malý cvičil mladé ninji. Musel začít trénovat dříve než ostatní děti z jeho ročníku a žil pod otcovou pevnou rukou. Naučil se spousty chvatů a jutsu a ve třídě patřil k premiantům, ale i tak nemohl otce uspokojit. Někdy se cítil v této rodině jako vetřelec. Matka se ho už nemohla zastávat a otec proto bezhlavě kladl na jeho bedra větší a těžší odpovědnost.
Otec si přál, aby byl připravený jednoho dne dójo převzít a pak pokračovat tak v tradici předávání vědomostí, a učení bojového umění z otce na syna.
Ale Rin necítil stejnou touhu po moci jako jeho otec. I když byl čistokrevný syn rodu Kuro, cítil, že tu nějak nezapadá. Jeho myšlenky byly jiné, než si ostatní mysleli. Rin nechtěl pokračovat v těchto bezduchých tradicích. Snil o dni, kdy z vesnice unikne a vydá se na nějakou dobrodružnou cestu, za jeho neviditelnou hranici.
Ocitl se ve velké hale plné světla a provoněné dřevem a vonnými tyčinkami. V celé místnosti, velké tak aby poskytla místo pro minimálně padesát studentů, byl úplně sám.
Přešel ke zdi, na které byly zbraně a odkládací plošina. Vylovil dřevěný meč a postavil se své obvyklé místo ozářené světlem.
Zavřel oči a zklidnil tělo i duši. Cítil jak jeto tělem proudí čakra a v tom tichu mohl slyšet její proudění. Zvedl meč před sebe a pomalými pohyby lehce lámal vzduch. Pohyby se postupně zrychlovaly a Rin drtil neviditelné nepřátele.
S hlasitým heknutím zasadil ránu poslednímu neviditelnému soupeři a nechal meč klesnout podél těla. Po zádech mu stékaly pramínky potu a vsakovaly se do cvičebního kimona. Vydal hlasitý vzdech a otevřel oči.
Z jeho každodenní meditace ho vytrhlo zavrzání podlahy.
Prudce se otočil a dřevěný meč napřáhl směrem k vetřelci. Zadíval se na trojici malých černovlasých dětí, co ho zaujatě pozorovaly. Neubránil se úsměvu a spustil meč státky podél těla.
"Páni! Co to bylo za techniku? Jak dlouho už cvičíš? Už jsi někoho zabil?!" zasypávali ho otázkami a on jen plaše hledal nějaké odpovědi.
"Rine!" zahřměl hluboký hlas přes celou tělocvičnu. Na druhé straně prostorného dója stál vysoký muž s dlouhými už šedivými vlasy a bradkou. Široká ramena se mu nadzvedla, když křičel. Ale přesto zanechával kamenný výraz.
Došel až k Rinovi a zastavil se. Trojice dětí dávno zmizela a chlapec musel čelit sám mohutnému chodícímu ledovci.
"Potřebuju abys zašel do města vyzvednout nějaké dokumenty." Tupě přikývl a snažil se otci nedívat do očí. Byl jako bazilišek, chladný slizký had a při pohledu do očí zkameníte strachem. Vyzařuje z něj nepříjemná a násilná aura.
"Ano otče." S tím se oba k sobě otočili zády a odešli. Chovali se k sobě skoro jako by se neznali.

Po osvěžující koupeli se Rin odešel převléct do svého obvyklého oblečení. V rodě Kuro, byla hodně oblíbená černá a jiné tmavé odstíny. Černý rolák bez rukávu, látkové kalhoty stejné barvy. A jako poslední doplněk byl hnědý kožený kabát.
Vyšel ven do nové závěje sněhu a vyšel pomalým krokem. Při dopadu na zem sníh roztával a zanechával po sobě kaluže.
Na krku Rina něco zašimralo. Na rameno mu sklouzla asi dvaceti centimetrová černá ještěrka s bílými duhovkami. Jmenoval je Festus. Pojmenoval ho tak aby přinášel štěstí nejen jemu, ale i jeho rodině. Prstem mu přejel po malé hlavičce.
"Ói, Riné!" ozvalo se za jeho zády.
Otočil se a díval se, jak k němu běží malá černovlasá postavička. Krátké vlásky ostříhané na mikádo a černé oči zářící štěstím. Dívka mu nesahala skoro ani do půlky hrudníku.
Místo aby brzdila, když se k němu blížila, tak zrychlovala. Plnou rychlostí do Rina narazila, až mu málem vyrazila dech. Obtočila její štíhlé ruce kolem jeho pasu.
"Zklidni se trochu Luci." Pokáral ji s úsměvem na tváři. Dívka zvedla hlavu a úsměv mu oplatila.
"Rine! Dneska ses zase předváděl!"
"Zase jste mě špehovali při rozcvičce?" Lucie se zahuhňala a vzala staršího chlapce za ruku.
Vyšli spolu po cestě do centra vesnice.
"Půjdeš dneska večer na festival?" Každý rok se pořádá festival, na který se sejde celá vesnice a i okolní města, a oslavují konec chladné zimy.
"Už se nemůžu dočkat! A taky tak budou všichni z naší třídy, určitě tě s nimi seznámím. Půjdeš, že jo?" otočila se směrem k Rinovi a nasadila štěněčí pohled. Dobře věděl, proč chtěla, aby šel s ní. Ta malá potvůrka ho chtěla oškubat o poslední kapesné, co dostal. Ale jak by mohl tohle malé přátelské stvoření zklamat? Teatrálně se na ni podíval a hranou bolestí se na ni zašklebil.
"Co mám s tebou dělat…?" Vytrhla se mu, plna radosti vyskakovala a hulákala.
"Už se nemůžu dočkat, až mě uvidíš v mém novém kimonu! Přijde s tebou taky někdo?"
Rin se zamračil a stisknul Lucii ruku.
Kdo by s ním asi tak šel? V celé vesnici je spousta lidí jeho věku, ale on byl spíše samotářský typ. Nikdy moc dobře nevycházel se svými vrstevníky.
A někdo z rodiny? S matkou nepromluvil už několik týdnů a viděl ji zřídka kdy. A otec byl tabu. On nikdy nechodil na žádné slavnosti. Byl stejný samotář jako on.
Tse, vynadal si v duchu, že se srovnává s někým, jako je on. Mezi nimi nebylo co srovnávat. Otec byl úplně jiný než on. Byl chladný, panovačný a nikdy se k Rinovi nechoval jako ostatní otcové k synům.
"Vypadá to, že tento rok půjdu zase jenom s tebou…" plaše se usmál. Lucie ho lehce štípla do paže.
"Jak zase, měl bys být rád, že taková krasavice jako já tě doprovází na festival!" nafoukla uraženě tváře.
"Ale vždyť mě znáš…" a rozcuchal ji krátké vlasy.
Doprovodila ho až do vesnice a tam se jejich cesty rozdělily.
"Tak teda večer, a ne že zapomeneš. A taky si vezmi něco pěkného na sebe!" Rin tam zůstal chvíli stát a jen mával na vzdalující se záda.

-:-:-:-

Slunce pomalu zacházelo za obzor a světla Sněžné vesnice se pomalu rozsvěcela pestřeji než obvykle. Sníh přestal padat a na kameny vyložených cestách zanechal jen mokré skvrny.
Rin stál opřený o ozdobený sloup brány, která s velkým nápisem vítala lidi. Procházely kolem něj skupinky lidí oblečených v tradičních kimonech různých barev a vzorů. Toto vítání jara je jeden z mála dnů v roce kdy se tmavý "Kuro trend" mění a lidé vytahují barevné šaty. Svítící lampióny lemovaly cestu plnou stánků se sladkostmi a davy je už na začátku začaly vypleňovat.
Rin oblečený do saténového kimona naladěného do černé barvy s modrými flíčky na místech u rukou a nohou. Vlasy přilehlé a lesklé od rozpuštěného sněhu co mu pokropil hlavu.
Vždycky si přál, aby s ním na oslavy chodil někdo z rodiny, ale nikoho takového neměl. Matku nemocnou, otce nepřístupného a bratra ani sestru se jeho rodiče nějak nehrnuli přivést na svět. Kdyby se ho někdo ptal, jestli se cítí osamělý, nejspíš odpověděl, že ne. Neměl kamarády a neměl rodinu plnou lásky, takže netušil co je to za pocit, nebýt osamělý. I když někdy když zahlédl jeho spolužáky někde ve městě, cítil podivné píchnutí u srdce.
I kdyby chtěl poznat jaké to je mít přátele, a všechno co mu scházelo. Ale jak by mohl….
"Riné!"
Vzhlédl a uviděl černovlasou dívku v krásném krémovém kimonu se světle růžovými okvětními lístky.
"Luci, už jsem si říkal, jestli vůbec přijdeš."
Ne, nebyl úplně sám. Měl přece ji a spoustu dalších menších dětí co s ním cvičily v dóju. Usmál se na ni.
"Tak pojď. Koupíme si nějakou masku, co říkáš?"
Festival byl zaměřený i na karnevalové masky. Všemožný výběr masek, vějířů, kimon, a dalších doplňků.
Velký krámek s ještě větším výběrem byl hned u vstupu a lidé to tam vykupovali rychlostí blesku. Rin se prodíral davem společně s Lucií v patách. Moc druhů už nezbylo a musel vybírat z menšího výběru. Popadl první dvě, co se mu zalíbily, a šel zaplatit. Lucii podal masku rezavé lišky s úlisným úsměvem. Vzala si ji a nasadila si masku přes obličej. Jeho byl šedivý vlk bez výrazu. Napodobil Lucii a vyšli z tlačícího se davu. Nebylo možné poznat kdo je kdo, protože každý měl masku a nebylo jin vidět do obličeje.
Spousty lidí se potulovalo kolem stánků nebo šli se podívat na divadlo. Rin se procházel osvětleným parkem, kde páry seděly na lavičkách a kde se smály skupinky mladých ninjů, co se předváděli. Zastavili se u stánku s karamelovými sladkostmi. Každému jednu koupil a šli si sednout na lavičku. Sundal si masku a ochutnal. Sladké, to měl vždycky moc rád.
Za chvíli se k nim připojili další spolužáci v Luciiny třídy. Rin tiše poslouchal jejich konverzaci.
"Odkud máte ty karamelky?"
"Viděla jsi ty překrásné šaty ve městě?"
"Co takhle někde sehnat trochu saké a zkusit to?"
Seděli tam aspoň hodinu, ale děti se bavily.
"No měli bychom se pomalu zvedat a jít někde sehnat lampión. Teda pokud chcete jít." Děti se k němu otočily a začaly se nadšeně zvedat.
"Ale dávejte si pozor na zloď--oh!" Rin vstal z lavičky a narazil do procházející postavy.
Vysoký svalnatý chlap v černém krátkém kimonu se na něj díval skrz masku. Jaká to náhoda, měl docela podobnou té jeho, měl taky masku vlka, ale ta jeho byla tmavá. Cítil, jak se do něj zabodly dvě zářivé zelené oči… počkat! Zelené?! Rin viděl, jak mu z pod masky čouhají krátké černé vlasy. Měl charakteristické znaky roku Kuro,… ale oči měl… zelené? Muž nečekal na omluvu a otočil se a odešel pryč.
Rin netušil, jestli viděl dobře nebo si s ním hrály jeho smysly.
Přišlo mu to zajímavé, ale nebylo to důležité. Odešel za doprovodu dětí směrem k vrcholku, kde se lidé scházeli.

Každá si koupil jeden papírový lampión a vydali se na vrcholek, kde se připravoval závěrečný ohňostroj. Obloha byla temná a zářil na ní veliký kulatý měsíc. Rin se postavil na vrcholek mezi skupinky dalších lidí s lampiónky, které postupně každý zapaloval a s tichým přáním pouštěl k nebi.
Lucie roztáhla lampión do jeho plné podoby. Pak se pokusila zapálit knot svíčky uvnitř. Zrudla námahou, když se soustředila na to, aby se na jejím malém prstíčku objevil plamínek.
Rin ji napodobil, ale s menší námahou zapálil knot. Dívka vedle něj zavřela oči, zamumlala svoje přání a pustila lampión.
Co si přeju já?
Díval se na plápolající plamen.
Chtěl bych… chci být….
Chci být volný.
Přál bych si jít tou cestou, jakou si vyberu sám. Chci jít daleko a poznávat. Chci potkat opravdové přátele.
…teď je řada na vás, vy budete psát nové legendy,… to řekla jeho matka kdysi….
Chci přepsat svůj osud,… chci vytvořit novou legendu!
Rin se díval za odlétajícím lampionem a přemítal, jestli se jeho přání vyplní.
Lidé pošetile věřili, že jejich přání letí společně s lampiónem k nebi, kde sídlí draci a ti jejich přání vyslyší.
"Co sis přál?"
Otočil se k Lucii, která právě pouštěla ten svůj. Zazubil se na ni a ona jen nechápavě na něj hleděla.
"Když ti to řeknu tak se ti nakonec nesplní." Vyplázl na ni laškovně jazyk a ona se uraženě nafoukla.
"Hele… začíná ohňostroj." Kolem kulatého měsíce se objevily různobarevné výbuchy a mezi nimi se vznášely stovky přání.

-:-:-:-

Rin opatrně otevřel vchodové dveře jeho domu a vplížil se, jak nejtišeji uměl.
Bylo asi pár minut před půlnocí. Netušil že se festival tak protáhne a taky si nemohl nechat ujít ohňostroj. Otec bude hodně naštvaný, protože se zpozdil a nedodržel určený čas návratu. Snad to přežije bez újmy.
Prošel temnými chodbami jejich neživého až mrtvolně tichého domu. Zastavil se před dveřmi otcova pokoje. Chvíli tam strnule stál a ostýchal se vejít nebo na sebe jenom upozornit. Přes průsvitné papírové dveře bylo vidět světlo. Opatrně odsunul dveře a ve stejnou dobu něco v otcově pracovně spadlo.
Rin se leknul a málem vykřiknul nějakou nadávku, kdyby si ale nevšimnul nepořádku v pokoji. Stály tam dvě postavy a prohrabávali se dokumenty a zřejmě něco hledali. Byli oblečení do tmavých přilnavých obleků, aby splývali s nocí. Měli na sobě masky z festivalu. Bledé ruce něco hledaly. A to nebylo to nejhorší, co viděl.
U nohou pracovního stolu a ve víru rozházených dokumentů leželo tělo jeho otce. Podlaha prosakovala krví. V ten moment ho napadla nepříjemná ale i spokojená myšlenka.
Konečně mám klid,… je po něm,….
Leknul se nad vlastní touhou nad otcovou krví. Prudce zavřel dveře. Osoby se rychle otočily a vystartovali za Rinem.
On už uháněl pryč z jejich dohledu.
Otec byl mrtvý, ale co se stalo matce…?! Zděsil se nad pomyšlením, že jeho milovaná maminka leží v kaluži své vlastní krve.
Bohové prosím.…
Zastavil se u matčiných komnat. Neviděl žádné světlo. V zápalu strachu otevřel dveře a vrazil dovnitř.
Jeho matka seděla v koutu místnosti zabalená do deky a měla k prsům přitisknut zbraň. Rinovi se ulevilo a přiběhl k ní.
"Mami,…" objal ji. Neviděl ji už tak dlouho… jak se mu po ní stýskalo. Teď už ji nepustí. Jsou volní. Můžou odejít. Otec, který pro něj nikdy otcem nebyl, byl mrtvý. Ale pak si uvědomil, že jsou v domě pořád vetřelci, co to udělali.
"Rine, musíš utéct, on nás chce zabít…" jeho matka kdysi tak mladá, krásná a plná energie, teď pokroucená, bezduchá, nemocná a prošedivěla žena. Podivil se nad tím, co mu řekla. Kdo on? Ona snad ví, kdo otce zabil?
"Kdo…?" chtěl se zeptat, ale do pokoje vtrhl vetřelec. Byl to jeden z těch vrahů…. ne, tenhle byl jiný. Už ho někde viděl. Černé krátké kimono, tmavá maska vlka a dvě zářivě zelené oči, které ho propalovaly pohledem.
Popadl zbraň z matčiny ruky a nacvičeným pohybem vysunul dlouhou ostrou čepek katany.
Měsíc ozářil dlouhou lesklou černou ocel. Všichni v místnosti se okouzleně dívali na hypnotizující čepel. Byla tak štíhlá a krásná… na chvíli zapomněl na všechno nebezpečí a jen se díval na hrozivé ostří zbraně v jeho ruce.
Nepřítel poděšeně odtrhnul oči od čepele té krásné zbraně a zaútočil na omámeného mladíka.
Rina náraz odhodil na protější zeď.
"Co to sakra,…?" nemohl uvěřit tomu, že se nechal takhle vyvést z míry. Vyskočil z hromady sutin a zaútočil na svého protivníka. Podařilo se mu odolávat rychlým pohybům jeho nepřítele, ale cítil, že nemůže dál. On byl silnější.
Proto se rozhodl pro možnost stáhnutí se a uprchnout. Praštil zelenookého nepřítele jílcem do pravého boku. Na chvíli ztratil přehled nad bojem a Rin toho využil. Popadl matku a použil všechnu zbývající čakru na běh.
Vyběhl ven přes zahradu a běžel směrem do sousedního lesa.
Jeho matka se držela černého kimona na jeho zádech a snažila se udržet se. Slyšel, jak se nepřítel blíží. Kolem obličeje mu prosvitl kunai. Poranil ho na líci a začala se mu po tváři lít krev.
"Rine pozor--ugh!" zahekala jeho matka. Na zádech cítil neobvyklé teplo.
Ne…!
Zabočil na levou stranu a skutálel se do křoví. Otočil matku k sobě a díval se do její pobledlé tváře. Z úst ji kapala je… on je-- " Chytila ho z posledních sil za rukáv kimona a zanechala za sebou krvavou šmouhu. Propadlé tváře a nevidomé oči se obrátily směrem k obloze. Ale tyto oči už nic neviděly. Na krku měla dlouhou řeznou ránu, ze které dál vytékal vodopád teplé krve.
Černou katanu pořád měl u sebe. Uchopil ji. Věděl, že před někým tak silným jako je ten vrah nemá šanci, musí utéct, pokud chce žít. Ale bude tu muset mámu nechat. Oči se mu zalily slzami a naposled ji políbil na koutky úst, od kterých se zamazal.
"Maminko…" slyšel, jak se blíží. Pevně uchopil katanu a tou největší rychlostí jakou za dnešní večer byl ještě schopný ze sebe vydat. Nechal za sebou všechno co kdy měl.
Spustil se silný déšť.

Po několika hodinách únavného útěku zjistil, že ho nejen že ztratil jeho pronásledovatel ale i on samotný nevěděl, kde se nachází. Slzy se mísily s krví a deštěm. On utekl… utekl od jeho maminky. Vyčerpaný se zhroutil na zem a chvíli se kutálel z kopce, dokud nenarazil na skaliska. Praštil se a začínal ztrácet vědomí.
Měl jsem tam zůstat a zemřít s ní… bylo by to tak lepší…
Ani si neuvědomil, že se v tento den splnilo jeho přání. To přání, které posílal k temnému nebi za doprovodu ohňostroje. Splnilo se, ale radši by si přál, aby se nikdy nesplnilo.



Doufám že v textu nebyly žádné šílené chyby a že to nezkazilo zážite.
Teď je to na vás Tokiko, Tereki!
Co asi pro nás nachystají? :D



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám moje povídky?

Jsou úžasné!!! 57.1% (28)
Příjemné čtení 16.3% (8)
Nic moc 14.3% (7)
Nic jsem nečetl/a 12.2% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama