Tokage - Potomci draků - II.

23. února 2013 v 22:19 | Tokiko |  Tokage - Potomci Draků



Yo! :D Sice pozdě ale přece! :D Přidávám druhý dílek Tokage klanů od Tokiko! :3 Ať se její část líbí!






A tou dobou, někde daleko od sněhově bílé země Sněhu, v zemi pokryté pískem, se nocí procházela malá hnědovláska. Opět ztrávila v knihovně, jejím každodením úkrytu před světem, více času než měla. Její boty rytmicky klapali po vydlážděné cestě ve vesnici která byla jejím domovem. Nikdo už nebyl venku. V tuhle dobu vycházeli ti potulní nukeninové, co se posledních pár týdnů potloukali kolem vesnice a okrádali a zabíjeli vesničany. To ale rudookou dívků netrápilo. Přestože nebyla bezstarostné, jedenáctileté dítě, zdálo se jí že všechen děj ve vesnici šel naprosto mimo ni. Nic se jí netýkalo, nic jí nezjajímalo. Někdy přemýšlela, jak by asi reagovala kdyby oni ninjové napadli její rodinu, nebo kohokoli z klanu Aka?... Co by udělala? Tyhle myšlenky ale rychle zahnala, když se jí do mysli vloudili věci že by jen pokrčila rameny. Místo těch myšlenek hned začala přemýšlet nad tím, že ještě dva roky bude muset chodit za tím šíleným dědkem, který si říká ninja a vede školu, aby se mohla stát geninem. To ona přece nikdy nechtěla. Tyhle nesmyslní ninjové, země, rody, všechno! Byl to takový nesmysl! Kdyby se raději soustředily na důležitější věci, jako snažit se vládnout mozkem, a né silou. Přesně to na všech feudálech a králech nesnášela. Všichni si drželi moc jedinou věcí- silou vojska. Místo toho aby dělali věci které pomohou jejich lidu. Dívka se zavřenýma očima povzdechla nad neinteligencí všech ostatních- včetne spousty členů jejího klanu Tokage, obzvláště těch Kuro, kteří nechtějí nic jiného než moc- a otevřela šoupací dveře na terase. Velkou místnost, která se jí rozprostřela před očima, osvětlovala lucerna na stole. Vedle lucerny leželo několik knih. Museli být jejího táty. Stejně jako ona, byl ten typ který se zavře do jedné místnosti a dokáže si číst celý den aniž by odrthl oči od kníhy snad jen jedinkrát. Položila knihy které si přinesla z knihovny vedle těch otcovích a v tom si všimla že vedle stolu na futonu leží něco velkého, splívajícího s tmou. Znovu, jakoby obtěžována přítomností spící osoby, povzdechla. Přikryla otce peřinou kterou ze sebe skopal a shasla lucernu. Naposledy se podívala na svého otce, jehož spící obličej teď osvětloval jen paprsek měsíčního světla prosvítající skrze papírové dveře. Musela se pousmát. Vypadal teď tak bezbraně, jako malé schoulené štěně. Posunula si brýle na nose a znovu přemítla o věku jejích rodičů. Oba měli 28. Narodila se jim když byli ještě mladí, vlastně skoro omylem. Přestože byli o dost starší než jejich dcera, byla to vždy spíš ona která se o ně starala. Její otec byl dost nešikovný co se týkalo čehokoliv, ale nadevše miloval knihy, ze kterých jí vždy četl. Její matka byla naprosto odlišná od obou, stále by něco dělala, pořád chtěla zažívat nějaké dobrodružštví.
Hnědovláska vešla do hlavní chodby jejich domu a cestou do svého pokoje nakoukla i za její matkou.
,,Hikari?"zamžourala napůlspící žena. ,,Ano, mami?" zeptala se rudooká. Její i matčiny krvavě rudé oči v té tmě skoro zářili. ,,Kde jsi probůh byla?"žena si rozespale sedla ,,Grell měl strach. Víš že se tu poslední dobou potulují ti budižkničemu."
,,Já vím. Omlouvám se. Trochu jsem se začetla." Hikari se omluvně uklonila. ,,Stejně jako tvůj otec.."povzdechla žena když si všimla že její manžel opět chybí v posteli. Hikari se nepatrně usmála a v tu samou chvíli se z chodby ozval křik.
,,Kariiin!!! Nějaký duch mi na stůl položil knížky a -aaaaahh!!" byl to Grell, který v záchvatu paniky a hrůzy uklouzl v hale. Obě dívky si zakryli rukou oči a nevěřícně zakroutili hlavou. ,,Tati, to jsem já." povzdechla Hikari. ,,Přinesla jsem si knihy z knihovny."
,,Hikari! Kde jsi byla?!" jakmile se Grellovi povedlo vstát zděšeně vzal Hikari za ramena jakoby se snažil sám sebe přesvědčit že to není přelud. ,,V knihovně!" křikla Hikari taky trochu panicky, protože její otec vypadal že se za chvíli zhroutí. Aby ne, je jedenáct v noci, jeho dcera se nevrátila z venku kde chodí nukeninové a ke všemu duch mu přinesl knihy a zakryl ho. Jejímu otci to očividně došlo a ulevně hnědovlásku obejmul. ,,Takže to nebyl duch.." zašeptal s jasnou úlevou. To Hikari poněkud urazilo a chladne se od otce odšťouchla. ,,Jdu spát. Dobrou." nechávajíc tam otce a matku napospas imaginárním duchům odešla do svého pokoje kde po chvíli usla.
Hikari se probudila spolu s vycházejícím sluncem. Jak tak ale poslouchala bojové výkřiky zvenčí, její matka Karin se už zjevně taky probudila, a začala trénovat. V rychlosti se převlékla a zamířila do kuchyně pro oběd do "školy", pokud se tak dalo říkat tomu že je ten dědek šílenej svolá do té polorozpadlé budovy a celé hodiny jim rve dohlavy nějaké nesmysli. Prošla kolem otce který byl opět začtený do nějaké knihy. Ani se neobtěžovala zdravit ho. Popadla obědový box a pomalu se přesunula na terasu odkud viděla Karin jak nacvičuje nějaké chvaty proti imaginárním protivníkům. Drdol do kterého měla stažené vlasy přitom legračne pohupoval. Hikari si mezi zasněným sledováním matky obula boty a vstala. ,,Jdu do školy mami!" křikla a vyběhla brankou na vydlážděnou cestu, což v bylo v pouštních vesnicích nezvyklé.
Konečně se dopravila k té porolozpadlé budově, která už si nikdo nepamatovat co byla dřív. Povzdechla a váhavě vešla dovnitř. Jakmile otevřela dveře do třídy všechny rudé oči členů rodu Aka se strhli na ni. ,,A hele, Kari přišlo!" zvolal jeden z chlapců s delšími vlasy. Hikari se ani neobtěžovala věnovat mu jediný pohled či jen jedním okem a klidně prošla kolem něj. Jakmile byla dva metry od bandy chlapců všichni si zašali šuškat. Jediné co Hikari zaslechla bylo že je divná. To ostatně dávno věděla. Stejně probíhalo každé ráno. Ale tohle mělo být něčím jiné, napovídal jí to každý kousek jejího těla. Dnes se něco stane. Něco se změní. Hikari rychle vyfoukla vzduch nosem, na znamení že jí to ani tak nebude zajímat, jakoby svému vlastnímu mozku chtěla říct že ať je to cokoli, nechce to vědět. Její myšlenky a ten zvlátní pocit byl ale tak neodbytný že se nemohla soustředit na nic jiného. Konečně vešel do třídy jejich sensei. Bylo mu asi tak 150 000 let, ale zatím vypadal jen na 60. Rudovlásku začal nudit ve chvíli kdy vešel do třídy. V tom si ale všimla druhé osoby, s hnědými vlasy a zářivě zelenýma očima. Probodla osobu pohledem- míšenec. Urážka čistokrevných členů rodu aka jako je ona. Koutkem oka zahlédla že stejným pohledem ho propaluje celá třída. On ale vypadal že se ho to netýká a dál se usmíval. ,,Děcka, tohle je Daisuke. Jeho matka je z klanu Midori a jeho otec z klanu Aka. Je sice míšenec ale buďte na něj milý." řekl jejich usmívající se sensei navzdory nenávistným pohledům z každého místa ve třídě. Ten kluk jakoby je ale neviděl.
Od té doby co tam Daisuke přišel se vážně všechno změnilo. Jakoby tam všechno ožilo. Pokaždé když ho Hikari s někým viděla vždy se všichni hrozně smáli- jen si nebyla jistá jestli se nesmáli náhodou kvůli tomu, že vymysleli další rádoby směšnou přezdívku na jméno Hikari. Ten pohled v těch zelených očích které o ni někdy zavadily byl úplně jiný než těch ostatních. To je asi ten rozdíl mezi klanem Midori a Aka. Hikari poprvé pocítila několik věcí které ještě nikdy nezažila- zlost a závist. Nelíbilo se jí že se v jejím rodě objevý nějaký míšenec a celý rod se najednou změní z moudrých lidí na bandu hloupě smějících se idiotů kteří dělají hlouposti. Nemluvě o tom že pokaždé když s ním měla tréninkově zápasit byla vztekem tak vyvedená z míry že by ho netrefila ani kdyby stál jako kámen. To ji naštvalo ještě víc. Nic ale nedávala najevo. Ale i přes to že tak měnil její klan, pořád mu tolik záviděla, že se dokáže tak bezstarostně smát v prostředí ve kterém ho skoro všichni nenávidí. Nerada si to přiznávala, ale kdykoli na se na něj omylem podívala když rudýma očima skenovala okolí, vždycky ji popadl ten podivný pocit na hrudníku. Jak mu záviděla že mohl být tak bezstarostný, když ona se ve skutečnosti zajímala o věci které se jí netýkali. Už ani nevěděla jestli ji nezajímá, nebo ho nenávidí....

O pět let později

,,Nešij sebou Hikari!"osočila se Karin na svoji dceru zatímco jí vázala rudé kimono s různými černými vzory. ,,Ugh.." Hikari protočila očima. Kimona jsou tak nepohodlná. ,,Netvař se tak." napomenul ji Grell když poprvé po dlouhé době odtrhl oči od knihy aby se napil. ,,Já tam nechci. Bude tam tolik lidí...." povdechla Hikari. Nenáviděla slavnosti Vítání Jara, Nového Roku a vlastně vítání čehokoli. Spousta lidí kteří se z vás snaží vymámit peníza za laciné cetky a hry které se nedají vyhrát. ,,Notak. Bude to zábava. A nezapomeň že tam jdeš se svojí starou třídou. Váš sensei přece bude odcházet ne?" usmála se Karin a pyšně dala ruce v bok. Nejen že její dcera vypadal úžasně, ke všemu se jí tak skvěle povedlo uvázat kimono. ,,Mě je ten starej dědek ukradenej." zamumlala Hikari a Karin ji probodla pohledem. ,,Nezapomeň že z tebe udělal dobrého ninju!" obořila se na ni její matka a Grell se jen zahihňal. ,,Raději půjdu. Nechci je nechat čekat." Hikari si sundala brýle bez kterých si připadal jako bez rukou, ale dnešní noc to bdue muset vydržet. Přece jenom má ještě ostatní smysli. ,,Není ještě brzo?" podivla se Karin. Hikari to moc dobře věděla. Teď tam ještě nikdo nebude. Ale stejně něrada chodila pozdě.
,,To nevadí. Klidně počkám." zamávala rodičům na rozloučenou a největšími kroky jaké ji kimono dovolovalo- což nebyli moc velké- došla k hlavní čtvrti města. Jak si Hikari myslela, nikdo tam nebyl. Později přišlo pár dívek z její třídy které s ní prohodily pár slov. Hikari se ale jen donutila vykouzlit na tváři slabounký úsměv. Konečně dorazila i parta kluků s jejich senseiem. Sensei pronesl nějaký menší proslov na rozloučenou. Ten ale Hikari nepslouchala. Nehledě na to jak moc ji ten chlap naučil, ona jeho způsoby nikdy uznávat nebude. Po chvíli kdy se s členy svojí třídy procházela po festivalu si uvědomila jednu nepřijemnou skutečnot. Od doby co přišel Daisuke do vesnice ho Hikari neustále sledovala. Možná že někde mezi nenávistí a žárlivostí ho začala obdivovat. Tu jeho bezstarostnost. Když seděli ve třídě byla schopná celou dobu zírat na jeho hlavu vyčuhující z lavice- když zrovna spal i když ne. Někdy ho omylem potkala jak trénoval když šla z knihovny. Uvědomila si že za celou tu dobu se s ním nikdy ani nepozdarvila. ,,Kari-chan! Nestůj tam!" křikla na ni jedna z jejich spolužaček. Hikari si až teď uvědomila že celou dobu stála u stánku s dangem a přemítala zatímco očima opět zabloudila na hnědovláska který teď byl několik metrů od ní stejně jako její spolužáci. ,,Ah. Už jdu..!"křikla Hikari a rychle se rozběhla ke zbytku třídy. HIkari znovu přejela hnědovláska pohledem. Dostala pocit že by si s ním měla promluvit. Když s ním mohla mluvit celá třídy, tak proč by ona nemohla? Možná ji vždy přepral- i když to bylo jen kvůli tomu že nikdy neměla chladnou hlavu, nebo si to alespoň říkala- ale to přece nic neznamená. Byla rozhodnutá si s ním promluvit. Nejlíp ale až tam nebude celá třídy, jinak si z ní budou dělat legraci do konec jejích dní. Zhluboka povzdechla a dál následovala svoji třídu kamkoli šli, jen aby tu určitou osobu neztratila z dohledu. Tentokrát je rozhodnutá si s ním promluvit.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se můj blog?

Úžasný!! 40.6% (86)
Jasně 19.8% (42)
Ale jo, fajn 13.2% (28)
Je co vylepšovat 13.7% (29)
Nelíbí... 12.7% (27)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama