Tokage - Potomci Draků - III.

23. února 2013 v 22:22 | Tereki |  Tokage - Potomci Draků
A zase pozdě, ale přece to tu už je! :D Část od Tereki! Teď bud řada na mě něco napsat... těším se co budete říkat na příběh Rina... :3 a taky jsem zvědavá co si přichystaly holky. Tak ať se líbí! :3








Všichni došli až na vysoký kopec a tam se pohodlně usadili. Po několika vteřinách, kdy se spolu bavili je přerušily výstřely ohňostrojů. Všichni přítomní užasle hleděli na barevné ohňostroje a ornamenty, které na noční temné obloze vytvářeli.
Daisuke hleděl udiven tou nádherou k nebi. Tohle jediné měl na těchto slavnostech rád. Ohňostroje byly jeho koníček. Dalo by se o něm říct, že byl takový zběhlý pyromaniak. Za celou tu dobu si ani nevšiml, že ho s menším odstupem Hikari sleduje celou dobu.
Když ohňostroj skončil, pořadatelům se věnoval pořádný potlesk. Ohňostroj byl nejkrásnější za celou dobu, kdy tu Daisuke byl. Když skončilo i poděkování pořadatelům, celá jejich třída se spolu rozloučila, svému senseiovi předali pár kytek a čokolád na rozloučenou a všichni se rozběhli do svých domovů.
Domů měl i vykročeno Daisuke. S úsměvem na rtech vzpomínal na ty krásné ohňostroje, které ještě před chvílí bouchaly na nebi. Pak se ale znenadání otočil a spatřil za sebou jednu ze svých bývalých spolužaček - Hikari.
"Oh, Hikari-chan, co ty tady děláš? Myslel jsem, že bydlíš na jiné straně vesnice, než já." Promluvil na ni nechápavým hlasem hnědovlásek.
"Chtěla jsem si s tebou promluvit." Odpověděla na jeho otázku otázaná dívka před ním.
"P-Promluvit?" toto Daisukeho zaskočilo. Vždy, když si s ním chtěl někdo promluvit, tak to měl být vážný rozhovor. Proč nemohli používat třeba termín pokecat nebo pobavit?
"Celých pět let jsem tě úspěšně vždy odignorovala a teď jsem si řekla, že bych o tobě chtěla dozvědět něco málo." Vysvětlila mu hnědovláska.
Na to se Daisukemu hned udělalo lépe. "Tak klidně. Jsem otevřený člověk. Ptej se na cokoliv." Vypustil ze sebe úsměvem. "Ale, pojď se radši projít. Lépe se mi mluví, když se procházím." Dodal prosebně.
Hikari nic proti tomu neměla a tak jen přikývla a spolu vyrazili někam do neznáma pryč. "Tví rodiče jsou každý z jiného rodu, že?" zasyčela první otázku Hikari.
"Ano, to jsou." Přikývl hlavou hnědovlásek, ale vůbec mu nevadilo, že to od Hikari znělo tak trochu rasisticky. "Můj otec je z rodu Aka a maminka z rodu Midori. Zamilovali se do sebe, jako v té legendě ti draci. Zůstali spolu a tak jsem přišel na svět já." Pochechtl se.
"Aha, takže jsi předtím žil v Listové, než jsi přišel k nám?" zeptala se na další otázku se zájmem.
"Ano." Opět přikývnul hlavou. Žili jsme tam celá rodina. Já, taťka a maminka a-" v tu chvíli se Daisukemu zadrhl hlas. Jakoby nemohl dál promluvit. Duševně mu píchlo u srdce. "Bydleli jsme tam a žili jsme šťastný život. Sice mě děti v Listové neměly moc rádi, protože jsem byl míšenec, ale našli se i takoví lidé, kteří mě rádi měli."
"A co bylo tedey důvodem toho, že jsi přišel k nám do Písečné?" zajímala se Hikari.
"Protože jednou ninjové zabili mojí maminku." Šeptl tiše Daisuke. To hnědovlásku trochu málo zaskočilo. "Bylo mi tak osm let. Vyprávěla mi legendu o dracích, protože jsem ji měl strašně rád. Seděl jsem na jejím klíně a ona mi hladila vlasy a společně jsme se dívali do krbu,v kterém praskal oheň. Táta byl po misi a tak spal už ve svém pokoji, zatímco ona vyprávěla a já ji bedlivě poslouchal. A jak tak vyprávěla, do pokoje, kde jsme byli se vplížili nějací cizí ninjové. Nevěděli jsme o jejich přítomnosti, ale když jsme se o nich dozvěděli, už bylo pozdě. Seděl jsem tam a viděl jsem, jak se nad maminkou někdo sklání. Chtěl jsem ji varovat, ale v tu chvíli ji odsekl hlavu od jejího krku. Svalila se mi na klín a já odskočil od její mrtvoly. Byli tam čtyři chlapi a každý z nich měl vytaženou katanu a dívali se na mě nenávistným pohledem. Měli chladné černé oči. Vypadali jako bez života. K tomu jim ještě do očí padaly černé vlasy. Měli jasné charakteristiky rodu Kuro. 'Jsi nečistokrevný. Zasloužíš si zemřít!' řekl mi jeden z nich a vrhl se po mně katanou. Utíkal jsem. Chtěl jsem probudit tátu, ale v další chvíli mě chytl za mikinu jeden z nich a smál se. Chtěl to se mnou co nejrychleji ukončit, ale v tu chvíli ho zezadu zabil táta. Ohromnou rychlostí zabil i další tři chlápky. Já tam zatím klečel na kolenách, klepal se a brečel. Poté přišel ke mně a objal mě. Snažil se mě utěšit, že už je vše v pořádku, že už mi nikdo neublíží. Další den jsme se stěhovali pryč z vesnice. Otec tam už nemohl zůstat a mě tam samotného nemohl nechat. Tak mě vzal sebou. Dva roky jsme cestovali po různých vesnicích a snažili si nějak vydělat peníze na jídlo a přespání. Poté se otec rozhodl, že se vrátí zpátky do Písečné. Do vesnice, kde kdysi dávno žil. A tak jsme se vrátili. Přihlásil mě k vám na akademii. Takhle jsem se tady dostal. To byl ten důvod, proč jsem nyní tady."
Hikari, která celou dobu jeho příběh poslouchala nemohla věřit vlastním uším. Ano, vždy se snažila myslet co by se stalo, kdyby někdo napadl její rodinu. Co by dělala ona. Teď vedle sebe měla někoho, komu se to stalo. "Aha." Bylo jediné, co v tu chvíli dokázala ze sebe vypustit.
"Ale snažím se tím netrápit, protože život jde dál. S tím bych už nic nenadělal." Pokrčil rameny Daisuke a opět si na své tváři nechal vykouzlit úsměv.
Hikari ho totálně nechápala. Po tom, co se mu stalo se ještě dokázal smát. A nemyslel na pomstu. Jakoby mu to bylo jedno. "A to vážně netoužíš po pomstě? Po odplatě?" zeptala se ho.
Daisuke jen zavrtěl hlavou. "Ne. Násilí vyvolá jen další násilí. A navíc, co kdyby oni taky měli děti? Nemohl bych to udělat, pokud by mi to nebylo přísně přikázáno." Odpověděl ji. "Nerad používám násilí. Vždy se v boji jen bráním, neútočím." Dodal. Za tu dobu, co si povídali si ani jeden z nich nevšimnul, že opustili střed vesnice a jsou někde na opuštěných místech vesnice. "Ehm." Ozval se Daisuke jako první, když si toho všimnul. "Ty, Kari-chan? Netušíš, kde jsme?" optal se se zájmem.
Hikari jen pozvedla hlavu a prozkoumala okolí. "Vypadá to jako opuštěná část vesnice." Odpověděla mu.
"Proč opuštěná? Zeptal se Daisuke a vrhl na ni nechápavý pohled. I když tu žil už pět let, stále to tu moc neznal.
"Opuštěná protože hlavně tady vedly nepřátelské útoky. Naše vesnice zde nikde nemohla mít bránu ani hradby a tak se občané museli spolehnout jen na ten obrovské kopec, který zde je." Odpověděla mu hnědovláska.
"Tak proč s tím něco Kazekage neudělal?" vyzvídal hnědovlásek.
"Protože nebylo co." Pokrčila rameny dívka. "Měli by jsme jít zase zpátky do vesnice, domů. Nechci, aby si můj otec opět myslel, že máme doma ducha." Když přišla domů, vždy si to její otec myslel, protože Hikari byla strašně nenápadná dívka.
"Dobře." Pokývl hlavou Daisuke, ale když oba dva chtěli vyrazit, zastavila je rána. Daisuke si instinktivně vytáhl svůj kunai, který pro jistotu nosil vždy při sobě. Něco se z kopce kutálelo. Viděl to. Pak se objekt podobný tělu skutálel do jednoho z křoví, které tam ještě stálo. "Jdu to zjistit." Informoval hnědovlasou dívku. Hikari mu jen na to přikývla. Ona by bez brýlí stejně nic ve tmě nezjistila.
Daisuke se vydal směrem ke křoví, kde skončilo to tělo. Měl od toho značný odstup a pořád si dával pozor, aby někdo na něho nezaútočil. Kunai si přiblížil ještě více k obličeji a pevně jej stisknul. Druhou volnou rukou odhrábl větve křoví a opatrně do něho nakoukl.
Ležel tam chlapec. Stejně starý jako on nebo jako Hikari. Tvář měl špinavou od různé špíny, vlasy měl slepené a nacházelo se tam několik kamínků písku. Špinavé kimono se na něho jen lepilo a vypadal celkem zuboženě. "Hikari-chan!" zvolal na ni potichu Daisuke. "Myslím, že ten kluk je mimo." Zašeptal směrem k ní, ale černovlasého chlapce nespouštěl z očí.
Hikari k nim došla a se vší silou se snažila uvidět alespoň obrysy chapce. "Neteče mu krev?" zeptala se a koukla po Daisukem.
Ten se k němu sklonil a nahmátl mu na hlavě ránu, z které opravdu tekla ta rudá, životodárná tekutina. "Jo." Přikývl hlavou. "Měli bychom ho odnést k někomu a postarat se o něho." Navrhl dívce.
"Ale ani ho neznáme! Co když to je špeh, který má za úkol dostat se k nám?!" vyjela po hnědovláskovi.
"Já to risknu." Zašeptal Daisuke a schoval si zpátky do vnitřní kapsy svůj kunai. Když se ale chystal vzít chlapce do náruče, zpod kimona se začalo něco hýbat.
Oba dva ucukli.
Zpod kimona si vynořil tmavý ještěr. Jeho bílé oči ve tmě přímo zářily jako hvězdy na nebi. Na zádech měl ostny a vypadal velmi nebezpečně.
"Daisuke, vidíš to taky?!" podívala se po něm Hikari.
Otázaný chlapec jen přikývnul hlavou. "Jo." Nemohl tomu uvěřit. I zpod jeho kimona se vynořil ještěr. Ten byl ale na rozdíl od prvního rudý a oči měl takové žlutozelené. Odskočil od Daisukeho a přišel až k druhému tmavému ještěru. Syčeli na sebe, ale vypadali, jakoby se na něčem domlouvali. Pak přestali a rudý ještěr se zpátky vyšplhal Daisukemu na ramena. Druhý se znovu ukryl pod kimono svého pána.
"Co jsi zjistil Akami?" zeptal se svého ještěra a podrbal ho pod krkem. Ten něco zamručel, ale Daisuke věděl, co mu říkal.
Hnědovlásek se sehnul k černovlasému chlapci a opatrně ho vzal do náruče. Přitom myslel na to, že tam je někde schovaný i jeho ještěr. "Hikari, půjdeš se mnou a nebo ne? Jestli chceš, můžeš u nás doma zůstat. Otec je stejně na misi a dnes se nevrátí."
Hikari chvíli váhala. Nevěděla, zda-li má jít nebo ne. Ale pak si řekla, proč ne? "Dobře, půjdu." Přikývla hlavou. Přitom totálně zapomněla, že doma čekají její rodiče, až se vrátí. Buď a nebo se šli zase opít a tak domů dorazí až ráno.
Oba dva tedy vyšli směrem k domu, kde Daisuke bydlí a tam se postarají o zraněného dalekého příbuzného a budou doufat, že jim nic neudělá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se můj blog?

Úžasný!! 40.6% (86)
Jasně 19.8% (42)
Ale jo, fajn 13.2% (28)
Je co vylepšovat 13.7% (29)
Nelíbí... 12.7% (27)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama